Náš příběh || Summer Bird

30. července 2013 v 22:09
,,Tak jo, připravena?!"
Bezúspěšně jsem se snažila z obličeje dostat nechápavý výraz, jenž se mísil s patřičnou rozmrzelostí. Vysoká blondýnka na mě pohlédla očima plnýma vzrušení a nedočkavoti. Aniž by počkala na mojí odpověď, rychlým krokem vyrazila směrem k jednomu z boxů ranche Damon Hill, ve kterém jsme se obě právě nacházely. Tím "právě" mám na mysli ve 4:30 ráno, po tom, co mě o 30 minut dříve vzbudilo vyzvánění telefonu na nočním stolku a na zářivém displeyi s naléhavostí blikal volající: "Vevejunka". Ačkoliv jsem byla natolik rozespalá, že jsem jen stěží vnímala euforický hlas kamarádky, bylo mi sdělěno, že mi NUTNĚ (to "nutně" znělo přesně tak, jak vypadá) musí něco ukázat... A ten, kdo zná Vevejunčino "NUTNĚ" ví, že není radno se nedostavit. Jen co jsem se vyhrabala z postele, nasedla jsem do svého polorozpadlého jeepu a s nadějí, že to po cestě nenapálím do prvního stromu jsem se rozjela směrem k ranchi.
,,Doufám, že to bude přinejmenším jednorožec... S pozlaceným rohem... A za chůze z něj budou padat dolarovky... Protože jestli ne, pravděpodobně tě budu muset za-" Větu jsem v ohromení tím, co jsem právě spatřila nebyla schopná dokončit. Blondýnka vyšla z boxu a na konci vodítka sevřeného ve své pravici za ní s hrdostí kráčela dvěma slovi- koňská dokonalost. Mohutný, vysoký hřebec se zářivě ryzou srstí, jejiž neobvyklý lesk působil na oko přihlížejícího téměř omamným dojmem. A přesně tak jsem si připadala i já- omámena.
,,No? Co jsem říkala!" Pronesla Vevejunka vítězoslavně a hleděla mi spokojeně do užaslé tváře.
,,Chci vědět všechno... Všechno o něm." Vypadlo ze mě po chvíli a o pár minut později už jsme seděly na terase před stájí s hrnky horkého kafe a já napjatě poslouchala příběh ryzého hřebce jménem Grass Wonder. Jeho dosavadní život mě okamžitě nadchl stejným způsobem jako jeho vzhled a o to víc jsem byla nadšená, když jsem se dozvěděla, že jeden z jeho potomků byl před nedávnem importován z USA do dostihové stáje nedaleko ranche. Ačkoliv bylo více "proti" než "pro", co se týká pořízení si dostihového koně (vzhledem k tomu, že i když jsem jakožto trenérka měla licenci na tréning dostihových koní a nejednou jsem také těmto koním trenérku dělala... Vlastního jsem nikdy neměla a stav financí na mém účtě také nebyl nijak zářný) už ten den po prvním spatření Grass Wondera jsem ovšem byla uvnitř pevně rozhodnuta, že zvíře jakkoliv geneticky příbuzné ryzému hřebci musím za každou cenu mít. Když jsem se nakonec Vevejunky váhavým hlasem zeptala, zda ho majitel prodává, blondýnka ve stále notně euforické náladě odpověděla: ,,No... určitě jo."
A tak tedy pro nikoho nebylo překvapením, když jsem o pár dní později, kdy jsem si zjistila o Grassovu potomku základní informace, vytáčela číslo majitele dostihové stáje, v níž se kůň nacházel.
Telefon mi zvedl chlapík s hlubokým hlasem a po krátkém představení a dotazu, co si přeji jsem začala do telefonu chrlit, že bych měla vážný zájem o jednoho z jeho koní a že jsem ochotná pro něj kdykoliv dojet. Asi v půlce mého monologu jsem byla zaražena dvěma prostými, avšak pro mě dosti z míry vyvádějícímu slovy: ,,Není na prodej"
,,Co? Totiž: jak- ... jak to myslíte?"
,,Není na prodej". Zopakoval hluboký hlas v telefonu, jako by si snad opravdu myslel, že jsem jeho odmítnutí nepochopila.
V tu chvíli jsem si příla dvě věci: uškrtit jistou blonďatou osobu a i přes odmítnutí majitele vlastnit toho nedostupného koně- už jen z principu, že jsem byla odmítnuta. Což mě štvalo. K mému překvapení po chvíli vyjednávání, kdy jsem pět minut bez přerušení mluvila, mluvila a navrhla poměrně vysokou (na poměry trenérky a veterinářky v jednom) cenu za jeho odkoupení, majitel odpověděl: ,,Hm, dobře" A to mi prozatím naprosto stačilo... Prozatím.
Jak to tak bývá, u "prozatím" nezůstalo dlouho a když se týden s týdnem sešel, přijížděla jsem v brzkých ranních hodinách kodrcavým jeepem s přepravníkem udržovanou cestou k dostihové stáji. Po té co jsem zaparkovala a vystoupila z auta, zamířila jsem do velkého areálu a už předem mi bylo jasné, že najít majitele nebude zcela jednoduché. Ve vzduchu byl cítit adrenalin, ošetřovatelé a jezdci rychlými kroky s profesionálním přístupem čistili, sedlali a nasedali na rozjařené hřebce, kterým v žilách proudila krev nejrychlejších koní světa a já věděla, že přesně tato atmosféra je něčím, co jsem hledala už dlouhou dobu. K mému štěstí jsem na majitele narazila ve stáji klisen a po chvíli, kdy jsem opět započala rozhovor sama se sebou jsem se rozhodla zmlknout, jelikož majitel se nezdál být dvakrát výřečný, o čemž jsem se mohla přesvědčit už v telefonu. Po chvíli ticha, která se mi zdála delší než reklamní vtup v televizi z majitele vypadlo: ,,Zatím se moc neprojevil... Jako na dráze... No... má nejlepší rodokmen ze stáje a je fakt velkej. Ale-" Další chvíle ticha a já začínala mít pocit, že obrůstám mechem. ,,... Nemáme na něj čas" Dokončil konečně větu, když našel dle něj vhodná slova.
,,Dobře. Tak se na něj podíváme?"
,,Jo. Zrovna je na dráze."
Vyšli jsme ze stáje směrem k cvalové dráze, která se necházela v areálu. Měla jsem poměrně dost otázek, ale rozhodla jsem se přizpůsobit a být raději zticha. Kdo ví, jaký šok bych mohla dalšími slovy nemluvnému majiteli způsobit.
Netrvalo dlouho a stanuly jsme před dráhou, která byla pracovnimi jezdci a nedočkavými koňmi v mlhavém ránu téměř přeplněna. Majitel vzal do ruky vysílačku, kterou měl připnutou u pasu a poprosil jednoho z pracovních jezdců, který údajně seděl na hřbetě "mého" zázraku (toho ovšem díky silné mlze nebylo možno na druhé straně dráhy, kde se nacházeli, spatřit) aby s koněm zamířil k nám. Ve chvíli, kdy se ze zatáčky vynořila mně tak důvěrně známá, ryzá záře jenž procházela mlhou jako slunešní paprsky, bylo mi hned jasné, že tohle může být jedině on. A právě v ten okamžik jsem poprvé v životě měla tu čest poznat hřebce jménem Summer Bird. Nesl se stejně sebevědomě, jako jeho otec a s každým krokem, kdy se k nám v působivém klusu přibližoval jsem dávala majiteli za pravdu čím dál tím víc v jedné věci: ačkoliv toho moc nenamluvil, to, jak mi koně popsal trefil naprosto přesně... byl "fakt velkej". Vlastně to byl největší "fakt velkej" plnokrevník, kterého jsem kdy viděla na vlastní oči. Jasně, v dostihové branži se vyskytlo několik "fakt velkejch" koní, které nejen jejich výška proslavila, jako například australský Phar Lap nebo součastná americká Zenyatta. Ale vidět něco takového, mít to jen kousek od sebe je - věřte mi i pro tak smířeného člověka jako já - vcelku překvapení.
,,Nic moc pane... Jestli můžu mít svůj názor, tak tenhle kůň-"
,,- Takže" Až mě udivilo, s jakou rychlostí přerušil majitel pracovního jezdce, když se před námi s hřebcem zastavil. ,,Tady slečna má o Sama velký zájem. Už jsem ji sdělil, jak skvělý má rodokmen."
Muž sedící na hřebci na mě pohlédl zmateným pohledem.
,,Oh... ano... ano, to má. V chovu bude jistě výborný." Usmál se ze široka jezdec, ale když spatřil zmatený pohled, který se tentokrát pro změnu objevil na mé tváři, úsměv ho rychle přešel a pátravě pohlédl zpátky na majitele, který se nečekaně ukázal jako velmi dobrý obchodník a nakonec tím, komu z rozpačitosti nad jezdcovou poznámkou došla řeč jsem byla já.
,,Odstrojíme ho a ošetřovatelé Vám ho pomohou dostat do přepravníku, pojďte se mnou do kanceláře, prosím." Dřív než jsem stihla cokoliv namítnout nebo si snad prodej rozmyslet, vzhledem k podivnému chování všech zůčastněných, najednou jsem seděla v autě s rezavým hřebcem v přívěsu a mířila směrem k domovské stáji Apollo.
,,Je nádrhernej! A obrovskej!" Sršela superlativy o pár hodin později u hřebcova boxu Vevejunka.
,,Je to totální outsider!" Zaúpěla jsem zpoza jeho papírů. ,,Pět startů ve třech letech: neumístil se ani jednou! Už chvápu, proč si ten jezdec myslel, že ho chci do chovu a né na dráhu..."
,,Ber to tak, že čekal na tebe." Řekla blondýnka jen tak, jako by mimochodem, a přes box sledovala hřebce ládujícího se senem.
,,Máš tam ještě nějakou povzbudivou řeč? Protože jestli jo, povídej rychle. Za chvíli mi totiž selže pistole a tvoje tělo se nějakým zázrakem ocitne hluboko pod zemí."
Blondýnka se na mě pohrdavě zašklebila a rozešla se směrem ven ze stáje. ,,Hodně štěstí. Budeš ho potřebovat!" Zavolala aniž by se obtěžovala při odchodu otočit, čímž mě donutila zapřísáhnout se, že jednou si tu pistoli fakt pořídím...
,,Hoooou!" Snažila jsem se uklidnit vzpínajícího se hřebce, který se už po páté za necelých deset minut vyděsil vlastního stínu. Dnes to byl čtvrtý den poté, co jsem si Summer Birda přivezla a zároveň první den, kdy jsem se na něj po třech dnech aklimatizace rozhodla nasednout. A začínala jsem toho litovat. Energickým krokem vykračoval lesní cestou a ačkoliv jsme byly na cestě sotva patnáct minut a jiný chod než krok nenastal, krk i plece měl zmáčené potem.
,,Klid, ty žirafo." Poplácala jsem ho po mokrém krku, což mělo za následek další zděšení a tentokrát novou strategii: úprk. V rychlosti jsem sesbírala otěže a ještě než to stihl napálit do stromu opodál, podařilo se mi ho zklidnit zpátky do kroku. K mému tušení v tomtu dochu probíhala celá vyjížďka a já pochopila, že touhle cestou se asi daleko nedostaneme. Ještě ten den jsem tedy s hřebcem začala pracovat ze země, začali jsme se základy Parelli Natural Horsemanshipu a ačkoliv bych ráda řekla, jak se nám to všechno vedlo a jaký jsme odvedli kus práce, začínala jsem být spíš bezradná...
Následující měsíc jsme strávily jen prací ze země, jelikož jeho lekavost způsobená i sebemenším podnětem byla asi největší překážkou, kterou bylo nutno překonat. Velký strach v něm vzbuzoval především bičík, nejspíš z nešetrného používaní na dráze a tak jsme se zaměřili především na něj.
... A víte co?
Věřte nebo ne, ale i zvíře vážící přes půl tuny může pětapadesáti kilová holka přesvědčit o tom, že na každém rohu na něj nečíhá nebezpečí a bičík ho opravdu nepromění v koňský guláš. A když tohle hřebec pochopil a zbavil se svého strachu alespoň do té míry, že jsem na něj mohla po měsíci znovu nasednout, cítila jsem, že on nebyl jediný, kdo se změnil. Byla jsem sebevědomější a klidnější a přesně s těmito pocity jsme jednoho slunečného odpoledne vyrazily směrem k Apollácké dráze podívat se, co že se to v tom rezavém zázraku vlastně skrývá.
Nemůžu říct, že by mě nepřekvapilo, že do startovního boxu nakráčel s profesionálním klidem. Svůj údiv jsem ale nedala nijak najevo a připravena vyrazit jsem čekala na ostatní pracovní jezdce, kteří koně v odpoledním tréningu také naváděli do boxů. Najednou to bylo tu. Boxy se otevřeli a hřebec vyrazil jako střela vpřed, až jsem se podivila a musela ho přidržet. Jenže právě ono mé přidržení působilo na hřebce jako spouštěč a v tem okamžik začal ihned spomalovat. Na pobídky ani bičík nereagoval, prostě jen se strojovými pohyby přešel až do pracovního cvalu a nechal všechny koně, které na začátku hravě předběhl, aby kolem něj jeden po druhém prosvištěli. Netahal za otěže, nesnažil se jako typický plnokrevník běžet za nimi. Najednou jako by jeho energie a sebevědomí zmizeli. Nechápala jsem.
,,To nic chlapče". Poplácala jsem ho po krku. ,,Nevadí." Promlouvala jsem na koně chlácholivě, ovšem někdě hluboko uvnitř jsem cítila svíravy pocit a i když jsem byla rozhodnutá to nevzdávát, věděla jsem, že pokud pro něj dráha už kdysi dávno ztratila to, co symbolizuje pro všechny plnokrevníky, nebudu schopná s tím nic udělat já ani nikdo jiný...
Ani po dalším měsíci práce se mi nepodařilo hřebcův výkon zlepšit. Každé přidržení mělo za následek jeho podivné spomalení.
,,Jdi do toho po hlavě. Přihlaš ho na nějakou kratší rovinku a třeba-"
,,Co třeba, Vej?... Já už fakt nemůžu. Myslela jsem, že to nějak zvládnu, ale mám pocit že na tohle nemám..." Přerušila jsem zoufalým hlasem kamarádku, když jsme seděli v Apollácké klubovně a popíjeli.
,,Myslím to vážně... Jen to zkus." Řekla blondýnka a položila mi ruku na rameno. ,,Když to nevyjde, odkoupím ho od tebe za původní cenu do chovu... Hm?"
,,Víš..." Usrkla jsem svého martini a pokračovala: ,,Asi by nebylo dobrý tě zastřelit... Někdy se i k něčemu hodíš".
Úspěšně jsem se vykrlila hozenému polšáři, který mi prosvištěl okolo hlavy a s nově získanou, i když jen malou nadějí jsem následující den vypisovala materiály potřebné ke startu v jedné z kratších rovinek, která se jela příští týden. A pak už mi nezbývalo nic jiného než doufat a věřit... V koně, kterého jsem i přes krátkou dobu, po kterou ho znám považovala za důležitou část svého života a moc dobře jsem věděla, že i kdyby dostih prohrál, Vevejunčinu nabídku bych z lásky k němu přijmout nedokázala.
,,A s číslem 6 vchází čtyřletý hřebec Summer Bird v sedle se svou žokejkou pod záštitem stáje Apollo 13!" Sam nervózně dotancoval do paddocku a já křečovitě svírala v obou rukách otěže.
,,Klid." Nebyla jsem si jistá, jestli Vevejunka, která hřebce vedla dokola uklidňovala Sama nebo mě, ovšem ani na jednoho z nás to příliš nepůsobilo.
,,Štaflík a Špagetka." Snažila se mě alespoň trochu rozptýlit blondýnka, když prstem ukázala nejprve na drobného hřebečka, který byl Samovi asi po plece a pak zase na ryzáka. Nervózně jsem se uchechtla a to byl poslední moment, který jsem do startu vnímala. V dalším už jsme totiž vyráželi ze startovních boxů a písek koním divoce výřil pod kopyty. Sam jako vždy vyrazil rychlým tempem kupředu a ihned se dostal do čela sedmičlené skupiny. Blížil se obávaný okamžik, kdy budu muset hřebce přidržet na otěži, aby se nevyčerpal hned na začátku a ke konci neodpadl. O malý kus jsem je tedy zkrátila. Kůň obrátil našpicované uši mím směrem a to, čeho jsem se obávala nastalo se stejnou jistotou, s jakou se při rozbřesku každý den na obzoru objevuje slunce. Mohla jsem dvě věci: vzdát to a na hřebcovo skóre připsat s jistotou tím pádem další neúspěch, nebo udělat něco nerozumného a nelogického s vírou, že máme naději... K štěstí nás obou jsem se rozhodla pro to druhé a s divokým máváním bičíkem a otěžemi povolenými jsem hřebce vybízela kupředu, ačkoliv do cíle zbývala ještě při nejmenším třičtvrtina trasy a díky spomalení jsme se ocitli daleko za skupinou všech koní. Sledovala jsem, jak se hřebci uši natáčejí dopředu a jak se pohyb plecí s každým cvalovým skokem zrychluje.
Neběžel- letěl. Nebo alespoň já jsem to nedokázala vnímat jinak. Téměř celou trasu dlouhou 1500 m prosprintoval jedním dechem, s otěžemi pohupujícími se na krku a s lehkostí jakou by se od koně jakým byl statný hřebec dalo jen těžko očekávat. Postupně jsme předbíhaly jednoho koně za druhým a nakonec doběhly druzí- o hlavu. A i když nás neoslavovali jako vítěze, v duchu jsem jím byla já i můj rezavý zázrak. Dokázali jsme to, co se mnohým jevilo jako nemožné a jak později řekla moje blonďatá patronka: ,,Od těď už budete vítězit pokaždé a je jedno, kolikátí doběhnete." Jako téměř vždycky- měla pravdu. Se Samem jsme po našem prvním triumfu odjeli ještě několik dostihů. Prohrávali jsme i vítězily, ale každá zkušenost pro nás byla nenahraditelnou. Běh se pro mě i Sama stal brzy milovanou a nepostradatelnou součástí života a nejednomu člověku, který si někdy v mysli vybaví onoho zářivě ryzého hřebce sebejistě kráčejícího před zraky rozjásaných davů, se na tváři objeví někdy i nepatrný, ovšem naprosto zřejmý úsměv.
... Konec konců: jaký otec, takový syn, že?
V roce 2012 byla Summer Birdova kariéra oficiálně ukončena a nyní je využívan především v chovu a na přehlídkových akcích, kde je velmi žádán. Čas od času se společně vydáme zavzpomínat na staré časy na dráhu, kde je často využíván jako vodič mladých koní, které stále umí jak se patří prohnan svým kdysi vítězným tempem.